dělám si poznámky o všedních dnech, abych nezapomněla, jak to bylo. abych věděla, kudy jsem šla, co jsem poslouchala, co se mi stalo a co mě ovlivnilo, jaký myšlenky plynuly odkud kam.
tohle je taky jedna z myšlenek, které se mi vrací už dlouho a nedají pokoj, dokud si je neodložím do kastrůlku na nápady.
částečně za to může okouní klub o stavu nouze v čr v obrazech a verších, částečně blog o klukovi z lesa, částečně fullmoon. a pak moje snaha dělat si gratitude journal čili každodenní poznámky o tom, co se nám povedlo, aby to ta deprese neměla tak snadný. já se nedám.
už dlouho mě přitahují fotky lesních víl a chaloupek s krbem a dalších kouzelně mírumilovných míst.
fairies & home... určitým způsobem možná až trend ve fotografickým odvětví; únikovka, podobná jako dnes už strašně zprofanovanej wanderlust. všecky uvedený témata samozřejmě miluji. a také mne serou. jak už to v dlouhodobém vztahu bejvá.
zdá se to jednoznačně pozitivní. ale některý ty obrázky mám schovaný už roky a doteď mě bolí. je to vycizelovaná kreativita, kterou obdivuju, až skoro závidím, jako takový ty vyinstagramovaný sny a couple goals, co navěky chceš a nemáš.
já ve svý podstatě nejsem něžnej křehul a ta vílomilnost je jen jednou fasetou mé výtvarnické personality. v praxi jsem nepraktický snílek, hyperaktivní nervák, zarputilé hovado s ohníčkem v palici. kromě toho hledání mírumilovna taky řvu, kromě toho hezkýho mám taky to černý.
v dětství jsem napsala hromady textu o tom, jak by mohlo vypadat setkání lidí s vílama. vždycky to ale bylo z pohledu setkání našich s cizí entitou, která je magická. asi i trošku Star Treku mi tam napadalo. moje postava lidské holky, co navazuje kontakt, byla hořce lidská. a vím, že párkrát to tam někdo hodně posral. cizí nesmírně moudrá bytost z nás neměla radost (a nedivím se). vím nicméně, že nakonec jsme došli ke smíření.
jak asi z mých příhod vyplývá, nejsem vílou... a nemám tu epickou kouzelnou něžnou homemaking ženskost, co všichni milujou. je mi to dost lito. nemám harmonickou duši a netoužím žít pouze v chajdě v lesích, kde je všecko olezly břečťanem a bylinkatě pozitivní. jasně, hledám furt mír, hledám ten kousek klidu uvnitř sebe, kde to ticho bývá. vím o něm, vylejzá jen v meditativním stavu. a souběžně, nejvíc po hubě od života dostávám přirozeně v momentě, kdy se snažím bejt něco, co - nejsem.
a teď, jak z toho ven, když mě vaření a péče o domov tyvole vlastně fakt nenaplňuje. já cítím flow hlavně při tvorbě, při malování, focení, psaní, při vymýšlení kreativních postupů, při tvorbě systémů a při poslechu hudby. na jednu stranu ty citlivý emotivní postupy strašně obdivuju a snažím se je vnímat, intiutivně rozpoznat a předávat dál. mít soucit a porozumět a chránit. a strašně mě těší, když v tom někdo ty víly najde. protože tak to v té fantaskní tvorbě má být. a sbírám obrázky, ze kterých to emituje.
beztak mně neustále trápí impostor syndrom ve všech rozmanitých ohledech. nikdy nevím, jestli cokoli, co říkám, dává smysl, jestli mi někdo porozumí. moje vnitřní holka je strašně stydlivá. kdoví, jak se jí to stalo a kdoví, jak to s ní bude dál. někdy mi připadá, že by spíš tu ženu-vílu potřebovala k ruce. aby konečně pořádně zvládala to, co přirozeně neumí. takže to většinu času táhnu já, svůj vnitřní Karel, zarputilej chlap. 😇
Slunce, hřejivo a pocit, že tě někdo miluje. Potřebujeme toho víc v tomhle světě.
V zimě to vnímám víc, než kdy dřív.