• rionka

.jak jsem se zapletla s divokou řekou



Sama si nejsem jistá, bratříčku. Před řadou let jsem během dlouhé zimy začala, promrzlá bažením po jaru, číst trampské pověsti a příběhy. Vynikal mezi nima Náčelník se svou úžasnou mnohovrstevnatou poesií v próze, komponovanou způsobem, co se dneska už nevidí. Jeho řádky tě nutí utíkat do obrazů dálek, toužit po svobodě, volat po něčem bezhlesně ze svýho nitra, tím kouskem, co na jaře divně bolí.

Úplně první bod na stezce (pominu-li Dva divochy a následné formativní roky indiánskýho dětství v potoce a blátě, hehe) byly pravděpodobně Karpatské hry, salátová brožura ve žlutých deskách, půjčená, rozsypaná; pročtená u krbu, nebo snad u kamen, nebo snad pod tlustou prošívanou dekou za časů vánice - už nevím. Tamta černá zima, ba i půltucet dalších byl z domu i z duše bezpečně zažehnán poesií, fikcí, ohněm, hrou, dováděním s psími a lidskými dětmi. Trochu mě bolí na ty časy myslet, už jsou pryč. Ale obrazotvorné semínko poetického bytí v přežití bylo zasazeno. Náčelník se mi periodicky vracel v povídkách, učarovala mi Chyžka u Stužice rieky, Tajemství zakletého ostrova (Macskalyuk) a nedávno sbírka Větrné toulání v hedvábných časech s krásnými statěmi o loukách, broučkách, větru. Pohledej, počti, mám to strašně rád.


Do Rumunska, na Ukrajinu, na švédská souostroví Astrid L. ani do estonských lesů k vílám se asi hned tak nepodívám (nejen, že o samotě je to blbej nápad a nemám na to ani zdaleka fyzičku a vybavení), ale to nevadí. Slovenské a české kraje jsem začala postupně objevovat mimo jiné díky němu a dalším lidem, co se toulaj a píšou po lesích. Udělala jsem si takovej seznam, co chci stihnout. Oslavka byla na začátku.


Další lidi, přes který už to šlo samospádem, byli tihle dva: Kamarád Kapsa, šikovný fotograf a publicista, co spí všude pod širákem, nepociťuje zimu a pouští do světa krásný snímky z vandrů. A taky Forest, též šikovný fotograf, jehož týdenní blogísky vedly k tomu, že jsem se odhodlala objevit krásy toho kraje sama. (Týdeníčky už nepíše, teď píše knihu o životě v dodávce.)


Já vím, že většina lidí na světě nepociťuje strašlivou úzkost, když zkouší něco nového (a to je upřímně super, přeju jim to a držím jim palce). Akorát že mně spousta věcí, zejména mezilidskejch, příliš nejde. Normální lidi, když něco hledaj, třeba ubytování nebo spoj, tak se jdou zeptat jinejch lidí. Já si obvykle naplánuju věci, najdu si všechny možnosti, vypíšu si odjezdy, seženu si spaní, mám u sebe všecko na plán A a na plán B a taky samozřejmě na backup plán, kdyby chcalo, oheň, kudlu, votvírák... etc. Ale lidem se v terénu vyhýbám a až na výjimky po nikom nic nechcu. A v lesích, jako jsou tyhle, převážně bloudím a objevuju, protože mě převážně baví objevovat a bloudit. Těžko se to vysvětluje ostatní populaci, která má představu, že jejich pravda je ta jediná jasná správná; někdy jim závidím, někdy na to seru.


A tak je tu čtvrtek večer a já lezu po útlé cestičce se svým domkem na zádech, s jazykem na vestě, slepou mapou a vizí nevím čeho, možná hvězd; lezu pomalu, meditativně a v hlavě mi běhají nějaký myšlenky, co si u ohně nebo u svíčky naškrábu na papír, aby se neztratily, než přijde ráno. Jsem depresák, co se rozhodl, že neumře; jsem básnický střevo, co nechce zůstat v krychli paneláku, protože to zabíjí. Bavím se se stromy a řekou, s jejich dlouhýma myšlenkama, co objímají skály s jarním probouzením a chichotáním. Kreslím si stromy, listy, struktury, stíny na domech a zrcadlení ve vykrojeným meandru modré hladiny. Ano, samozřejmě, že mi někdy schází diskuse s člověkem, pocit pochopení, odpovědi na otázky, co se objevujou na horizontu bez pozvánky, když padne tma. Ale koexistence s lidským druhem je tak strašně složitá, že si radši hodím bágl na hrb a půjdu koukat ze skály. Depression doesn't define you - your art does.


.




101 zobrazení1 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše