o víkendu jsem utekla k Oslavce ještě před tím, než jsem věděla, zda vůbec můžu. kopce jsou zelený habrovím a ze skal vyrůstají kvetoucí stromy. soumrak má oktarínovou barvu a hvězdy po nebi někdo rozházel lopatou. za pár svíček prázdniny. do tmy záře petrolejky a žhavý uhlíky. v pět ráno ptáčci a pes na hlavě a radost, že prostě su. jdu. dýchám. v lese je ticho, ale řeka mluví, jsou v ní hlasy bardů a chichot dětí. takhle nějak to mám.
když jsi dlouhou dobu ve tmě, adaptuješ se. rozkoukáš se a začneš vnímat prostor jinými způsoby. jakoukoli skulinku nebo drobeček světla v koutě budeš vnímat jako důležitý životní milník. a hlavně nebudeš už nikdy očekávat nic lepšího. radši.
rozumím tomu. been there. done that.
hele, já už nevím, co chcu od života. vím jenom, jak strašně si potřebuju užít každej moment, kdy to zrovna jde, kdy se vykutálím z temna hlavy a dokážu být a žít a dýchat. nemyslím "užít" jako jít něco pít a fetovat, ale být svou myslí v přítomnosti a připadat si v pořádku. jsou to cesty, koncerty, vandry, výpravy, divný momenty, rozhovory, zvláštní situace, co mění můj pohled na světy.
neočekávám, že mi někdo porozumí. ale jednou za X časů se to stane a já potkám někoho, kdo ví, jak to myslím a kudy přemýšlím. vždycky mě to strašně nadchne. a je hezký v tom pocitu chvilku zůstat. nepřipadat si osaměle.
děkuju za to.
Comments