• rionka

Y [why]: hi, guys, I’m your weirdest fan [2013]


posted by rionka, 7 Mar 2013, 01:50


Thu 28 Feb 2013 – MamaMrdaKeftes, Boro, Brno, CZ

recense/profil/whatever | Y (Slovenia)



Do kotle – nebo tedy spíše kotlíčku, který v Boru najdete přesně v té správné temné mezeře mezi barem a štaflemi – jsem tentokrát spadla zcela omylem, o line-upu večera jsem skoro nic netušila a Planety, na které tam očividně všichni přišli, rozehřály pouze moje pivo, zatímco srdce s hlavou stály chladně v koutě u a sarkasticky komentovaly outfity a zpěv přítomných (asi prostě nejsem cílovka; bubeníci by si měli rvát mokrá trička ze svalnatých hrudí a ne se disciplinovaně potit v kolárku; kurňa!). Ale pak se kola v hodinovém stroji pootočila, prapodivná skřípavá chapadla se zaryla do hlavy, zvukové stěny se bořily a znovu stavěly, rytmické krychle se sypaly a kytarista se tvářil, že ho to náramně baví. Tak jo. Přišla jsem sem dobře.


Není to žádný cukrovaný slaďák. Je to, jako byste k trpkému vínu přikusovali dva vynikající sýry: smetanový, ze kterého vyrůstají propletené kořeny, co se vám zarazí až do hlavy, a druhý tvrdý a výrazný, swingující v basových tónech hluboko pod všemi těmi vrstvami. Zatímco Boss a Sekretářka se v akčnějších pasážích prakticky topili v činelech (což je strašná škoda, protože na studiovce jsou fakt dobří), nazvučení následujících Y nemělo chybu. Na pódium („pódium“) tiše přišel člověk s kytarou, přitáhl si fošnu pobitou dvěma řadami barevných krabiček a vyloudil ZVUK. Byli jsme zrovna uprostřed děsně zajímavé debaty o tom, kdo je v kapele Boss a Sekretářka boss a kdo sekretářka („jasně, že basák je rozhodně sekretářka!“), o tom, jestli ta vyinstagramovaná fotka, co dal Jeremy Bolm z Touché Amoré na Twitter, je opravdový originální text první skladby z Parting The Sea Between Brightness And Me nebo jestli si to schválně tak hezky přepsal, aby to později mohl tweetnout („jasně, že to musí být originál, je to správně proškrtaný, jsou tam ty naštvaně dynamický tahy a vůbec!“), o prosincovém koncertu Converge a o tom, že některý kapely vůbec nemusíš „mít“ nějak dlouho na to, abys mohl upřímně říct, jo, to je moje oblíbená kapela. Prostě někam jdeš a ono se to stane. No a pak najednou ZVUK. Áárgh. Odložila jsem už druhé teplé pivo a šla jsem se na NĚJ podívat zblízka. Marko, kytarista, stál na levé straně pódia a v obličeji měl soustředěný, skoro až blažený výraz. Naproti němu Andrej s basou – v malém prostoru stáli prakticky naproti sobě, ponořeni do komplikovaného jamu. Mezi nimi to bubeník řezal na cucky. Náhle bylo všechno strašně dobře.



Určitě mě s tím někdo pošle k plotně, ale i tak budu strašně nadávat, když uprostřed sálu uslyším jen přeřvané středy a nejlepší zvuk kapely objevím až na záchodě za dvojitými dveřmi. Taky mi obvykle hrozně vadí, když se někdo snaživě pokouší o komplexní rytmickou stavbu a přitom mu ujíždí věci pod rukama. Tihle pánové ale drželi své nástroje pod krkem s jistotou a přesností. Počítat pořádně neumím a nad trojčlenkou se zapotím jak v červnu na Inchebě, ale dobře zvládnutá matematika v oblasti tvrdé hudby mi přijde nesmírně zajímavá.


Tam, kde Mnemic a hlavně Textures až příliš brzy pouští rotující kytary z rukou (úžasná Millstone z alba Drawing Circles!), tam Y svým křehkým a soustředěným způsobem pokračují a napínají pozornost v postupně košatějícím crescendu, jehož struktura se pomalu vyvíjí a opakující se motivy fraktálově přepisují sama sebe ve stále zajímavějších tvarech, zatímco rytmus se každou chvíli mění. Všechno, co se zřítilo, se vzápětí znovu promyšleně konstruuje. Ta hudba může být pro někoho brutální, ale pro jiné bude silně melodická a uklidňující. Pouštím třetí pitivo a tančím, ach, kruci.



Kotlík pod pódiem se zase trochu zalidnil, i když je to na můj vkus pořád málo. I ti nejvíc pod vlivem se snaží pohupovat hlavou aspoň na šest, nejlepší je ten pivem politý člověk nalevo v tričku se symbolem Om. (Nevtip: přesně takhle se jmenuje první track na desce Blessing Alarm.) Už si přesně nevybavuju, čím setlist začínal, ale rozhodně tam někde figurovaly skladby Blizzard, 13 i výrazná titulní Blessing Alarm – vlastně mám dojem, že přehráli celé album. Zbytek lidí, co vydržel v místnosti, paří, co jim jen pečlivě servírovaná slovinská arytmie dovoluje. Je možné, že v první řadě by byl můj dojem z téhle kapely trošku jiný, protože bych vnímala více vizuálních informací, ale v zadní části sálu se v určitém okamžiku zasekávám na zelenočerveném stropě Bora, zahaleným dýmem, který je jen v mé vlastní hlavě („nekuřte v sále, nebo vám Palo rozbije hubu“, stojí na cedulce před vchodem) a soustředím se jen na překrývající se zvukové stěny, z nichž rostou větve a proplétají se nad mou hlavou.


Po středečních vyhrávkách na dřevěné varhany Vermona (Bubbletones v Kabinetu) a optimistické hře na bubny a klády (Tubabu na Pekárně) je tohle přesně, ale úplně přesně to, co teď potřebuji. Chlapci hráli precizně a s elánem, neudělali snad jedinou chybu. Závěr nikdo nečeká, zasekne se mi do hlavy rozšmelcované mezi kytarami, komby, efekty a imaginárními kusy roztříštěného budíku. Miluju tu poslední skladbu, jmenuje se Yuri a na albu má zcela totožnou úlohu jako na koncertě. Je něžná, ale neústupná. Rozřízne vám oči, takže si to musíte celé pustit znovu, abyste dokázali tápat aspoň po paměti. Vždycky, když se dostanu na konec téhle desky, v mé hlavě cosi řve.



Když se Boro vylidní, potloukám se chvíli trapně kolem backstage a je mi zvláštně. Standardní check odloženého oblečení dopadne dobře, kabát mi ještě nepozvraceli a půjdu domů jen trochu politá pivem jako obvykle. Odejít bez fyzického nosiče se mi ovšem nechce. Z gauče vzadu slyším něco jako angličtinu, všichni tam vypadají strašně zhuleně. „Hi, guys,“ přitočím se, „can I ask you something?“ Chlapec nalevo se okamžitě zajímá o mou počmáranou ruku:. „Prosím tě, tohle je tetování?“ – „Néé, to jsem si tam minulej víkend jen tak namalovala. Nikdy se nemalujte, když jste našrot. Hele, vy jste z kapely? Nemáte u sebe nějaký demo nebo něco?“ – „Počkej,“ ozvou se dva kluci ze tří, „my nejsme z kapely, jenom tady ten uprostřed.“ Chlapec uprostřed mě odkáže na úplně jiného člověka na opačné straně stolu. Je naprosto v pohodě.


„Naše cédéčko? Jasně, máme tady nějaký cédéčka.“ – „Tak to je super, díky.“ Strašně mě bolí nohy, chce se mi spát a mám pocit, že mluvím jako dement, ale asi dobrý, zatím mě chápou. „Nechceš i tričko?“ nabízí mi obří červené triko s obrázkem budíku z coveru alba. „Vlastně ne, víš, já nemám moc ráda budíky. Ani rána. Promiň. Kolik za to CD chceš?“ – „Oh, I don’t know, two hundred?“ – „OK.“ Jejich první demo se dá koupit na netu za čtyři eura nebo za asi tisíc slovinských peněz. S pocitem dobře zvládnuté inflace si cpu album do své mikro kabelčičky. Quest saved! „Fakt jste se mi moc líbili. Vrátíte se sem ještě?“ – „Uvidíme, třeba jo, bylo to dobrý.“ Ha ha, of course that you should return back, I’m your weirdest fan. Chlapci pokračovali v pařbě a já jsem se vypařila. Následující den trávím v posteli se sluchátky v 320 kbps a snažím se vzpomenout, kde jsem to sakra byla.


Y nikdo nezná, na MamaMrdaKeftes se dostali tak, že je pořadatelům doporučil kámoš nějakého kámoše nějaké kapely. Všechny tuzemské zdroje je tudíž popisují jako „nějaké Slovince“, maximálně připojí fundovanou poznámku, že „prý asi hrají nějaký bordel“. Klasický briliant, ukrytý ve špinavých fuseklích. Demo nahrávky i album Blessing Alarm je možné stáhnout zdarma na Bandcampu, ale i vy jim můžete poslat svých posledních šestnáct dolarů, pokud se vám bude chtít (představte si, kolik je to slovinských peněz! jo, vím, že už mají euro). Z rozcestníku/budíku na oficiálním webu yband.si se dostanete i na myspace profil se dvěma fotkami a odkazem na prastarou recenzi dema ve slovinštině, která už neexistuje.


Y vznikli v srpnu 2004, když se po nekonečném jamování kytaristy Marka Borka a bubeníka Bojana Vargy připojil i tehdejší basák Vasja Golar. Poprvé vystoupili na hudebním festivalu MIKK v Murské Sobotě a reakce na „kapelu, co přišla odnikud“ byly už tehdy pozitivní. V roce 2006 se stali členem komunity Prekmurje Noise Conspiracy, která se snaží pomáhat začínajícím kapelám ve východní oblasti Slovinska. Nahrávají své první EP Germ, ještě ve spolupráci s basákem Vasjou, a na podzim téhož roku ho vydávají u indie labelu God Bless This Mess. V roce 2007 se k sestavě krátce připojil Rok Vrbančič, který doprovázel kapelu na syntezátor a sampler. Původní klasická trojice se tedy začala rozvíjet zcela novým směrem a jejich původní hardcorový zvuk byl stále komplikovanější. Získávají kladnou zpětnou vazbu a pozvánky do jazzových klubů, kde ještě nikdy žádná hlasitější kapela nevystupovala.


Po údajné pauze znovu formují trio, tentokrát už s basákem Andrejem Glažarem. Rok 2011 tráví koncertováním po slovinských klubech a v červnu nahrávají ve spolupráci s producentem Pluegem materiál pro své první plnohodnotné studiové album. Deska s názvem Blessing Alarm vychází v říjnu 2011 u stejného labelu jako předchozí EP. Na obalu najdete licenci Creative Commons BY-NC-SA 2.5 SI. Kritikové vyzdvihují inovativní zvuk alba a dynamicky strukturované skladby s častým dodatkem, že Y byste prostě měli slyšet živě. Podobný dojem naznačují i komentáře fanoušků na YouTube: „Remember, only when you are part of the live audience, you get the real thing.“


Takže si tady tak sedím s těmi sluchátky přes celou hlavu, vibrují mi paty každá jinak a právě mi dohrála Yuri. Zase nic nevidím. Vypadly mi oči, musím si to pustit celé znovu.




8 zobrazení

© 2019 by rionka -- rionka@gmail.com

  • rionka on instagram
  • rionka on fcb
  • rionka on twitter
  • rionka on youtube
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now