Text: Jiří Procházka - 2.3.2016
Ahoj přátelé a kamarádi. Pomalu se blíží dvouleté výročí posledního rozhovoru projektu 10 otázek pro... a protože jsem nostalgický, stále jsem v sobě hledal sílu, která by mě vrátila do kolotoče otázek a odpovědí s uživateli Twitteru. Sama náhoda tomu chtěla, že jsem to nebyl já, kdo se rozhodl a řekl si: "Jdu zase do toho a začnu!", ale mail, který jednoho dne našel cestu do moji schránky. Připomněl mi, že "sláva" 10 otázek pro ... stále trvá, že jsou mezi námi lidi, kteří je čtou, ale hlavně, že je spousta uživatelů, kterým 10 otázek pro ... pomohlo najít zajímavé lidi a kterým 10 otázek pro ... Pardon, musel jsem si utřít slzu u oka. :-D Ten mail mě nakopnul a aby nezůstalo zase jen u slov, rovnou jsem autora pozval k rozhovoru a ona moje pozvání přijala. Přátelé, kamarádi, po dvou letech je tu opět 10 otázek pro...!
1.) Ahoj, vítám tě v 10 otázkách pro... a hned, ať se nezdržujeme, poprosím Tě, představ nám sebe sama. :-)
Ahoj, já jsem Rionka a dělám obrázky. Jsem trochu trhlá, hodně barevná, umělecky založená osoba. Mám červené vlasy, zelený blog, rod ženský, osmadvacet let. Bydlím v Brně, ráda chodím/jezdím po okolí a fotografuju věci (lidi, akce, urbex, přírodu), chovám potkany, čtu knihy, píšu pro Fullmoon a kreslím. Většinu peněz vrážím do lístků na koncerty, sběratelství, korálků a výtvarného materiálu. Pokud mě potkáte na ulici a nevšimnu si vás, tak mě omluvte - často cestuju se sluchátky v uších a hlavou v oblacích. 2.) Jsi barevná, umělecky založená, kde kdo by mohl říct, že jsi extravagantní. Jak tě od "normálních" lidí odlišuje oblečení? Klasika, retro, hipster ......?
To se těžko definuje, dnes bych řekla, že od každého trochu. Studovala jsem textilní výtvarnictví, takže jsem takový exot, co osahává látky a doma má bedny materiálu, i když moc nešije... V pubertě jsem si hrozně moc oblečení předělávala a pokreslovala, protože na maloměstě v 90's prostě NIC pěknýho nebylo. Na střední jsem prošla mocnou gothic fází, kdy jsem měla všechno černé, černé a případně i černé; pak to zas přešlo.
Obsesivně sbírám sukně a pruhované punčochy (láska!), ale pracovní týden i výlety do terénu stejně většinou trávím v kalhotách. Hipsteři mají některé prvky odívání celkem vtipné, ale není to můj styl. Celkově: textilní materiály, různé módní vlny a barvy považuju za zajímavou výseč života, inspiruje mě to jako koníček v souvislosti s malbou, designem a materiálem. Ale rozhodně podle toho nikoho nesoudím. Nepovažuju se za "trendy" ani "fashion girl" (lol), i když na ulici asi můj fialový kabát anebo zelené kalhoty trochu řvou :) Někdy mám pocit, že český dav je jedno velké šedohnědé moře, snad se to časem změní. 2a.) Je móda to, co tě "živí"?
Móda jako taková už ne. Po škole jsem trochu ztratila motivaci, nejsem dostatečně tzv. "soutěživá" a v kolektivu tehdy byli jiní talentovaní lidé se správně proříznutou pusou a méně nekonvenčním přístupem. (Můj styl kresby obličeje, resp. očí to vždy od p.ak.mal. strašně schytal, prý dělám ty bulvy odporné, hahaha. Fakt, že se moje specifická kresba dnes - against all odds - lidem líbí, mě těší a povzbuzuje.) Paradoxně naprostá většina lidí z mé třídy dnes už nekreslí... Zato já jsem chytla druhou mízu a strašně mě to těší.
Nicméně, kreslení mě neživí a zřejmě hned tak nebude. Zatím je to pouze vedlejšák, záliba, která z účetního hlediska nikdy nepokryje náklady. Na nájem si vydělávám prací hlavou: pracuju v centru Brna v jedné počítačové firmě. Mám práci na směny, takže je se mnou někdy trochu těžká synchronizace, ale zabývám se jazyky, vnitřnostmi webů a mluvením na lidi, což je celkově velmi zajímavé i vyčerpávající. Relax formou umělecké tvorby či útěku do přírody pak dává perfektní smysl. 3.) To chápu a rozumím tomu, mám to podobně. Myslím tím, utíkat do přírody, abych si po práci vyčistil hlavu. Ale vraťme se o pár let zpět. Čím jsi chtěla být, jako malá?
Když jsem byla malá, strašně moc jsem četla a chtěla jsem se věnovat psaní a ilustrování knih. Popsala jsem a pokreslila tuny sešitů napínavými příběhy s odvážnými holčičími hrdinkami. To mi v "opravdových" knihách vždycky chybělo - všechny zajímavé věci v soudobé literatuře zažívali jen kluci! Jedna z prvních "knih", kterou jsem takhle doma napsala, má na zadní obálce rok 1995. Chtěla jsem mít meč a koně a moře a křídla a hvězdnou bránu a vesmírnou loď a navazovat kontakt s jinými civilizacemi, nejlépe všechno zároveň - a hrdinky mých příběhů tuhle možnost samozřejmě dostaly. Fascinoval mě také komiks jako unikátní médium, zkoušela jsem kreslit i vlastní, ale skoro žádný projekt jsem nedotáhla do konce. Ke konci ZŠ jsem začala hodně psát, zajímala jsem se o fejetony, recenze, populárně-naučné psaní a publikaci do časopisů (blogy neexistovaly), přispívala jsem do školního časopisu, vyráběla spolužákům všelijaké obrázkové humory a později na SŠ vedla třídní kroniku. Samozřejmě to šlo ruku v ruce s nutností (ve vlastním zájmu) ovládnout počítač, naučit se správné hmaty, nekopnout si do vypínače v půlce dlouhatánského textu, umět shodit všechny aplikace, co školní Win95 zpomalovaly, aniž by se restartoval... a tak. Internet jsem potkala na ZŠ někdy kolem roku 1998 nebo 99 a šokovaně zjistila, že nejsem jediná divná osoba na světě. :) 4.) Na chvilku bych se zastavil u touhy, psát, malovat, publikovat. Chápu, že když pro člověka není něco dostupného, snaží se to sám vytvořit. Ať už jen pro sebe, nebo i pro ostatní. Proč ti zájem a touha psát pro holky dobrodružné příběhy, ilustrovat je, ovládat hlavní hrdinky, nevydržel i v pozdějších letech?
Musím říct, že tahle otázka mě zaskočila. Nikdy jsem si na ni sama ještě neodpověděla. Pravděpodobně s tím souvisela škola, náhlý přechod samotáře do skupiny. Uvědomila jsem si, že neexistuju jen já a moje hlava. Začala jsem se pokoušet o interakci s jinými lidmi svého věku. Poučila jsem se, že moje barvité sny a knihy o tom, jak svými představami změním svět, nemají v kolektivu váhu. Nikdy jsem si to neuvědomovala, ale pravděpodobně jsem spíše introvertní druh. Ve škole jsem vyčnívala, nebyla jsem IN, nemalovala se, moc četla a dělala "klučičí" věci. Dětský kolektiv výčnělky neodpouští; čemu není rozumět, to odsoudí; co najde, nahlas přečte třídě a vysměje se autorovi. Pak jsem si už psala jen pro sebe - útržky myšlenek a dojmů, zážitky, průšvihy, interní sranda. Z puberty mám asi pětadvacet hustě popsaných "deníčků" (čeština bohužel nemá lepší slovo). Ve škole i mimo ni jsem se věnovala hlavně malování a nějak se mi v hlavě přeskládalo, že zřejmě dovedu lépe vyjádřit své pocity pomocí obrázků, než se marně snažit překládat své duševní pochody do zmatených vět. Soustředila jsem se na výtvarnictví a odešla na školu do Brna. Začalo mě bavit psaní blbinek pro lidi: prezentace, fejetony, recenze, slohovky na jakékoli téma, ujeté historky pro spolužáky. Osobní věci jsem vždy střežila za hradbou pestrobarevných ironií a sarkasmů. "Věci" však na pozadí vřely a po čase vybublaly v blog.
Ideální prezentace myšlenek či pocitů v digitálním světě podle mě musí kombinovat ta správná slova i ty pravé obrázky dohromady. Což je možná svým způsobem resurekce dávného snu o "obrázkové knížce". Chtěla bych mít víc času i odvahy pro nová média. Stále pociťuju potíže se sdílením - moc nekonzumuju, ale průběžně generuju mnohokrát víc tvorby, než ode mě svět viděl. Prostě o tom nemluvím. Občas nevěřím, že by můj nápad/pocit mohl "zajímat lidi", z reakcí mám iracionální strach. Pokud mám ale možnost oddychnout si od stresu, myšlenky se náhle poskládají samy v logický inspirativní celek, který mě těší a do světa se vydá úplně sám. Týká se to kreslení, focení i psaní. V kombinaci s prací s lidmi, která umí být vyčerpávající a deziluzivní, to se mnou není lehké. Všechno mi trvá, plánuju měsíc dopředu, nedokážu brzo vstávat a nesmím na sebe spěchat, jinak to nestojí za nic. V kontextu digitální doby jsem prakticky zaspala: na každém rohu teď najdeš někoho, kdo ti za $2 dokáže rychleji a s mnohem optimističtějšími komentáři vyrobit předmět, který poptáváš (hrnek, web, korzet, dětskou knihu) a navíc ti to ilustruje ve vektorech, což ani neumím, neb se láskyplně utápím v tradiční kresbě holýma rukama. Ráda rozvíjím absurdní vize a fandím moderním technologiím, ale nejsem absolutně vůbec praktická, zapomínám i vlastní hlavu a mám kdovíproč problém dotahovat plány do konce. Loni jsem nakreslila očičkatý kalendář ;-) považuju to za úžasný projekt, který miluju, ale v prosinci mi ze stresu krapítek hrabalo a chtěla jsem to celé zapálit (naštěstí se to nestalo). Dnes bych řekla, že to byl dobrý rok a že se mi daří, i když su někdy na palicu :) Možná jednou zjistím, co mám vlastně dělat a čím být, abych se cítila dobře sama se sebou. Je fajn mít plány, nějaký náznak budoucnosti... Snažím se dělat postupně malé krůčky. Každý den mít něco, na co se můžu těšit. Třeba dort, kafe, koncert, focení nebo výlet. Nic složitýho. 4a.) Jestli tomu dobře rozumím, tvoříš zatím pro sebe, "do šuplíku". Budeme se moci někdy těšit na nějakou knížku? Vydanou tvorbu, sebrané spisy, pohled do nitra Rionky?
Co se týče psaní, baví mě, ale nemůžu se mu věnovat tzv. každý den. Vyžaduje to pro mě vnitřní zklidnění a určitý inspirovaný stav, kterého nelze dosáhnout vždy. Semtam něco napíšu, ale jsou to kratší útvary, útržkovité myšlenky. Občas píšu hudební recenze a reporty z koncertů (hlavně kapel s holkama) pro Fullmoon a poslední dobou docela ráda sypu písmenka na svůj blog, i když nárazově a atypicky. Upřímně nevím, o čem by byla "celá" kniha. Autobiografické romány psát nebudu, to by nikoho nezajímalo; knihy obsahující pouze sebrané spisy z blogísku také nejsou moje parketa (navíc by tam chyběla moje podstatná hypertextová a obrazová složka). Od fantasy, která mě fascinovala na škole, jsem se odklonila. Už se nepotřebuju stylizovat do rolí nepochopených, ztracených, okřídlených stvoření pronásledovaných zrůdným osudem, etc etc. No a "obyčejná holka s obyčejným životem, s níž se ztotožníte" taky nejsem. Takže... nevím. V mé slohovkopíšící historii je velká mezera, jejíž konec zatím není vidět. Možná ale napíšu nějaké pohádky, někdy. :) 5.) S dovolením bych odskočil od knížek a příběhů, ale přesto bych zůstal i psaného textu. 10 otázek pro ... je "povídání" s uživateli Twitteru. Co pro tebe znamenají sociální sítě?
Jsem z generace, která už sice měla k dispozici barevný monitor a RAM v řádech (spíše) stovek MB, ale první web jsem si napsala v texťáku na koleně a dlouho se mi nelíbila myšlenka dynamického načítání čehokoli ze zdroje, který může zničehonic zmizet. Sociální sítě pro mě byly něco, co "nepotřebuju". Informace jsem získávala hlavně z blogů a z diskusních fór. V létě 2009 jsem se ale nechala zlákat na Twitter slečnou Amy z Evanescence. Tohle byla první sociální síť, která mě začala opravdu zajímat. Zpočátku jsem moc netušila, co s tím, respektive jsem zrovna byla v takovém asociálním stavu, takže jsem občas utweetla něco málo v angličtině jen tak pro sebe a to bylo vše. Pak jsem ale zkusila sdílet fotky (přes TwitPic a yfrog, Twitter to nativně neuměl), po kolapsu svého PC jsem si založila linuxový blog a sdílela i texty - a postupně se nějak stalo, že se kolem mně opět objevil okruh zajímavých lidí. A to nejen geeků, ale i fotografů, publicistů, blogerů, hudebníků a různých inspirativních tvořivých individuí, jejichž vnitřní pochody a tvorbu mě baví sledovat.
Dnes mám na Twitteru i své sourozence a několik IRL kamarádů. Díky Android placce začala moje obrázková nátura zkoumat také Instagram (neumím to moc používat, ale je to hezké), Tumblr (odkladiště myšlenek a zajímavá tolerantní komunita) a WeHeartIt (inspirativní obrázky a pozitivní "holčičí" prostředí), ale ničím z toho "nežiju", jsou to spíš takové zdroje inspirace, ke kterým se vracím, když mám chuť, případně i zdroje novinek. V tomhle směru však Twitter bezezbytku vítězí: je rychlý, čerstvý, stručný, přehledný a zatím nedovedl zmršit svou aplikaci ani svůj smysl natolik, aby mě donutil odejít (snaha občas je... ale já jsem věčný rýpal, to nic). Google+ a LinkedIn jsem vyzkoušela, ale nemají pro mě význam. FB nemám. Blogy, fóra a knihy čtu stále, moje agresivita ani intolerance se používáním internetu nezvyšují. :) 5a.) Líbí se mi, jak to máš hezky rozdělené. :-) Kdyby sis měla vybrat na internetu jednu službu, kterou by si mohla používat, která a proč by to byla?
Nemám to "rozdělené"... :) jen jsem se asi snažila nějak pseudoOCDanalyticky vysvětlit, na co ty které blbinky jsou, protože vím, že většina lidí zná jen účel Twitteru, jabberu a FB. Prakticky ty věci skoro nepotřebuju, dovedu strávit týdny v lese bez netu, ale ráda čtu věci a nasávám podněty, takže se ke všemu víceméně periodicky vracím.
Pokud bych mohla používat jen jednu tzv. sociální síť, tak to zůstane Twitter. Pokud bys mě limitoval pouze na jediný web, tak... jsem strašně v háji, ale zřejmě by to byla buď moje fotogalerie anebo můj blog (hážu korunou). Ale wikipedie.org, okoun.cz a evanescence.cz budou v závěsu a když se nebudeš dívat, něco do nich budu určitě připisovat, páč jsem REBEL. 6.) Právě jsi mi vzala vítr z plachet, otázku z úst. Umíš si představit den, víkend, týden, bez spojení s okolím, se světem, prostřednictvím internetu? A co takový Blackout, dokážeš si představit svět bez elektřiny?
Den, víkend, týden i dva bez internetu a možná i bez elektřiny? Jo, umím. Nemůžu si tyhle dovolené dávat často, ale několikrát do roka ano a užívám si to. Jezdíme s mužem na chatu doprostřed kopců. Víkend je na rychlý restart: oheň, trochu vína a knížku; týden v lese je na procházky po kopcích a sbírání inspirace kolem rybníka. Strašně ráda kreslím v terénu, je to uklidňující. A taky se ráda věnuju focení a dlouhým procházkám do nikam. Občas jezdím pod stan a jednou bych ráda jela s kamarádkama na nějaký pořádný road trip. Samozřejmě, ráda se pochlubím obrázkem na Twitteru, když je kolem krásně a zrovna můžu - ale když nemůžu/nechce se mi, nechám to prostě být. Blackout narozdíl od těch pečlivě dávkovaných myšlenek výše uklidňující není... Napadají mě jen katastrofické postapo scénáře, v takovém období bych asi nebyla moc užitečná. 7.) A teď bude následovat sled krátkých otázek a rychlých odpovědí! :-D Dovolená v tuzemsku, nebo zahraničí?
Definice dovolené je pro mě toulání po přírodě a focení věcí. Takže v podstatě obojí. Ale tuzemské lesy vídám častěji :) 7a.) Raději léto, nebo zimu?
Popravdě - jaro a podzim. Léto hned potom. Zimu ve městě moc neoceňuju. 7b.) I když bydlíš v Brně, město nebo venkov?
Neumím odpovědět. Kamarády, zábavu a koncerty mám v Brně, kopce, toulání a svobodu nacházím na venkově. Žiju ve městě - teď. Moji rodiče z města utekli, aby založili rodinu, kdoví, co se stane mně! 8.) Co by návštěvník Brna měl určitě vidět?
Petrov. Špilberk. Vilu Tugendhat. Zoo v Bystrci, hlavně žirafy. Ožraly, co skáčou v noci na Zelňáku do kašny. Zakroucené uličky Starého Brna s oloupanými fasádami a lucerničkami jak ze Stínadel. Spoustu krásných starých vil v Pisárkách a Žabovřeskách. Nějaký divný alternativní koncert kapely, co neznáte, například v prostorách Kabinetu múz, Skleněné louky či Industry. Navštívit čajovnu - v centru je jich požehnaně a pracujou v nich fajn lidi. A nerozhlížet se moc na nádraží. Textilácká historie Brna je bohužel v troskách, ale dá se o ní aspoň číst. Brno má unikátní genius loci a snadno se člověku stane domovem. 9.) S kým by sis ráda přečetla rozhovor v #10 otázek pro ...?
S radostí bych si přečetla @Tichotlapka, @jesisem, @neurcitek, @cotomate, @ivunec, @zatnaktel, @Trinity4ever, @vaclavek, @vonWrath, @tereza_steflova, @Lucikk, @Alex21_3 a @SilenaMatka :) 10.) Uvidíme, kdo bude stejně odvážný, jako ty. ;-) Myslím, že jsem z tebe vytáhl mnoho zajímavých informací, rád bych ti poděkoval za rozhovor a poslední otázka - Je něco, co bys nám o sobě ještě chtěla prozradit a na co jsem se nezeptal?
Myslela jsem, že mě v tomhle bodě napadne nějaká převratná odpověď, ale nenapadla. I tak jsem už nakecala spoustu znaků, stačilo... Co byste o mně asi měli vědět? Jsem Vodník. Nerada vstávám, funguju pořádně až odpoledne a večer. Ráda čtu, zírám do ohně anebo na rozsáhlé vodní plochy. Kdybych nechovala potkany, pravděpodobně mám kočky. Jím všechno, piju čaj; pokud mi budete chtít koupit panáka, bude to rum; pokud se mě zeptáte na oblíbenou hudbu, zaseknu se, protože jich mám strašně moc. Mám taky moc plánů, doufám, že brzo skončí tma, přijde jaro a čas na výpravy po světě, pak mi bude zase hezky.
To je asi vše, díky za pozvání do tohoto unikátního projektu a doufám, že se "10 otázek pro..." v dohledné době zase pořádně rozjede.
Comments