nevím, jak je to možný, ale dneska jsem se po dlouhé době cítila naživu. jako kdybych se probudila z omámení, nebo něco takovýho. a to se vlastně nic moc nestalo, ani sluníčko nesvítilo a první sníh přes noc roztál. pustila jsem si písničky a hopkala po bytě. poskládala jsem kousíček webíku z ničeho a přeložila hezký článek střední délky z angličtiny. najednou mi bylo spokojeně.
od té doby, co odešla babička a byl pohřeb a mezitím se děly neustále nějaké strašlivosti s koronavirem, zažívám extrémní případy smutnosti a medvědího spánku, ze kterýho se nechci probudit. mám veliké štěstí, že akuálně můžeme pracovat z domu, takže se nemusím tísnit v brněnské mhd, ale na druhou stranu je to zas vykoupeno tím, že naprostou většinu dní jsem sama se sebou a už je to fakt strašně moc měsíců za sebou. od března. to je osm. nebo devět?
někdy jsem svůj nejhorší nepřítel, mám hrozný záchvaty overthinkování a nic s tím nejde dělat. deprese letos řádně vystrčila růžky a hryzla mě do zadku. snažím se věřit tomu, že život je sinusoida a po určitý době hrnutí čumákem v zemi se to zase musí pomalu zvednout. nemohla jsem ani kreslit a pořád jsem si to vyčítala, měla bych bejt přeci produktivní a blabla. rozmazaná v čase, bez radosti, sžírána vinou, neschopna vnímat přítomný okamžik. ale dneska se to nějak zase obrátilo. KONEČNĚ. děkuju.
mysl minulosti je selektivní a my automaticky zapomínáme, co bylo podstatný. ale obrázky byly a vždycky zase budou. je mi občas nesmyslně líto, že už nemám své staré webísky, umřela mi tiskárna, nevymýšlím šperky a hezký věci s tím spojený... protože mám iracionální strach, že bez "užitečných produktů" nemám "skutečnou hodnotu", a bez neustávající produkce a krysího běhu na mě lidi zapomenou.
ale o tom to nakonec přece vůbec nikdy nebylo. jen o tvořivosti. proces, příběh a kapičky. to je štěstí. a to že se má tvorba někomu líbila, to je jen bonus, za kterej jsem vděčná.
