.analog: můj třetí film a jiná dobrodružství

Tak je to oficiální: mám za sebou svůj třetí film. Někdy to nevyjde tak, jak si představoval můj "moderní mozek" - ale vlastně je to hrozně hezký, nedokonalý, náladový, náhodný, kouzelný. Magie v krabičce s malými trpaslíky.

Divím se nečekaným komplikacím a pak zjistím, že jsem nasadila ten film chybně a tak se mu špatně lezlo ven a vznikaly nám tudíž dvojité, ba i trojité expozice. Je to napínavá cesta!

Můj muž mi daroval vintage foťák BeLomo Vilia a nyní mám za sebou tři filmy. Je to jiný. Hromská aberace, neostrost v rozích, to jsou prostě funkce stroje a strašně se mi to vlastně líbí. Pracuju s vědomým omezením filmu citlivosti 200, celkem mizernou světelností (zima!), snažím se používat expozimetr a vnímám, jak strašně špatný odhad vzdálenosti mám, takže ostření je vyloženě pokus omyl, haha.

Hlavně mě to vědomě učí hledat zajímavý momenty okolo sebe. Film samotný má určitou osobnost, někdy vyzdvihne myšlenku, které jsme si vůbec nevšimli, nebo úplně pomine jiné okolnosti, které nám dělali starosti, a zanechá nám jenom nostalgickou vzpomínku.

Celkově je to ale strašně dobrý. Nehorázně nevysvětlitelně moc se mi líbí, jak jsou ty fotky nedokonalý a přitom kouzelný. Absolutně to popírá supertechnickou moderní ideu o přeostřeném promyšleném contentu současné doby. Miluju to. Je boží vnímat ty jednotlivý kousky, co jsou prostě jenom o nás a nikomu jinýmu by nestály za zmínku. Anebo možná stály, ale jen těm, co chápou přelétavost momentu a kouzlo nečekaného.

Já se většinou snažím o kompozici a už si s sebou nosím expozimetr - appku. Srozumitelně to ukazuje souvislosti mezi citlivostí filmu, otevřením clony (expozicí) a časem. Řekněme, že mám jakýsi povědomí o tom, čeho chci dosáhnout (spíše citem). Ale někdy to "nevyjde" a přesto vlastně vyjde, je to prostě nepřenositelná zkušenost.

Mohla bych se každý druhý den vydat na nekonečný rant o tom, jak mne serou ai slopy na každém rohu a devalvace artu na cheap content, ale nebudu se tu s tím otravovat. Dělám obrázky - to je moje odpověď, když se někdo ptá, "co dělám", protože to tak nějak obsahuje všechno, kresby, fotky, grafiku. Zkoušela jsem fotit na všechno možné s různými výsledky - cizí foťáky, telefony, zrcadlovky, tablet, stará Nokia, pokusy s filmem... To neznamená, že tomu rozumím. To jen znamená, že mě strašně baví dělat obrázky. A lomography je idea, že i nepovedené záběry můžou být vlastně strašně hezké, protože ta hodnota je v tom, že za tím byl nějakej pocit, příběh, nebo jen náhoda.

Moje první fotka v životě byla nejspíš ten vejcvak, co jsem vyfotila u našich na zahrádce, když rodiče pózovali s čerstvým mymynkem (ahoj Ivo!), tehdy se mi neúmyslně povedla dvojexpozice, protože jsem to samozřejmě zapomněla přetočit a trošku jsem jim chudákům uřízla hlavy nebo nohy. Bylo mi asi tak sedm :)

Dělám obrázky... neumím technicky dokonalé produkty. A víte co, přijdou mi úžasný a je to pro mě. Dám si je do fotoalba.

p.s. podle všeho existuje vášnivá diskuse o tom, jestli je či není etické editovat analogové fotky, a jestli je či není hrozné, když upravíte teplotu bílé a kontrast nebo vytáhnete jednu barvu trochu víc. a já už nevím. hele, čím víc to čtu, tím víc nevím. předpokládám, že je to téma, na které se lidé hádají už celé věky.

nicméně foto edit už existuje od samotného počátku fotografie. tyhle moje filmové fotky mají upravený kontrast a teplotu bílé, někdy o kousek "zesvětlenou" expozici (v labu se tomu říká push nebo pull, když to vyvoláš něco déle, než máš a kompenzuješ tak nedostatek světla, ale zdůrazní to šum... kdysi mi šum hrozně vadil, neboť byl asociován s nižší kvalitou, ale dnes jsem za něj vděčná, protože je real), a u některých jsem nakonec trošku vytáhla modrý tón, protože se mi líbí ta aberace. jné než plošné úpravy barevnosti jsem nedělala.

enjoy!