• rionka

.viva andalucía: nedokončenej cestopis z října 19



V Praze bylo v noci sedm stupňů. Ve Španělsku dvacet šest. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila stmívajícím se koridorem do místa, kde jsem tušila vchod ke gate. Jsem šílená, vyrojilo se mi v mysli v mnoha řádcích a tvarech křiklavejch fontů, jsem šílená, tohle tzv. není normální. Nikdo by mě nepochopil. Ale asi už nic takovýho neočekávám. Neočekávat je dobré. Jsem tu, abych svět pozorovala, ne abych předpokládala, že bude tušit, co má dělat, aby mi právě vyhověl. Vždyť je to taková blbost. Je poslední říjen, v Praze tma a zima, jak v mý duši na spodku, lol. Málaga hlásí neúnavně světlo a teplo, piktogramy sluníčka. Potřebuju jak ptáci za teplem, potřebuju ven, jinak zešílím. Ježišmarjá, poprvé v životě sedím v letadle.

Sedím a mírně úzkostně jsem, pouze existuji v tomhle malém kousku času. Jistě, letadlo se pomalu zaplňuje lidmi, ale vlastně jsem tu jen já se svou hyperaktivní hlavou, marně se snažící extrapolovat, co by se tak asi mohlo v následujících devíti dnech takřka_samoty stát (cynicky jí napovím, že v daném settingu to může být téměř cokoli). Hlavně klid. Letadlo je vlastně takovej autobus s křídlama. Každej den se tohle děje několikrát, vzlety i přílety. Za pár hodin dosáhneme okraje kontinentu, posadíme se na okraj Středozemního moře a budeme - já i moje hlava - čumět do dáli na plovoucí oblaka na konci světa.

Jednu věc ti žádnej vandrák neřekne. Že je hrozně snadný začít se o samotě iracionálně bát. Že objektivní fakta jsou strašně lehce překřičena zjitřenými bazálními emocemi, které, ač nezvány, nabalily se do batohu taky. Můžeš klidně zkusit odjet na Antarktidu, ale tvoje hlava pojede s tebou a v první klidné chvíli ticha ty strachy, hrůzy a pochyby vykouknou a hlasitě pozdraví: ČAU. Vždyť já nevím, jak se vyrovnám s tím, že nemám orientační smysl. Vždyť já se nedokážu opravdu domluvit, ani se svým deníčkem přeškrtanejch užitečnejch frází ukradených z Memrise. Solo hablo un poco de espaňol, umím fakt jen maličko španělsky. Mierda. Kurvadrát.

Terminál dvě hlásí rezolutně odchod, čus. Při vzletu zavládne tma. Nevěděla jsem, jestli "to" vůbec nějak poznám. Rozpačitý popojíždění se ale náhle proměnilo v hučení, který prostě nelze přeslechnout. Trošku mi zalehlo v uších, podlaha se zachvěla. Taková malinká závrať. Všichni zmlknou a nalepí se na okýnka. Celý letištní komplex a rozloha Prahy pod námi se nakloní jako městečko postavené z Lega, ozářené drobečky světel rozsypanými po ulicích, na pár vteřin problikne celý kraj, bláznivá mozaika všech těch domovů a osudů a zaručeně důležitých pravd, než se zachumláme v oblacích a zmizíme z dosahu signálů. Kousek za mnou sedí dva zamilovaní a pozorují mizející světelné body mapující tento kousek kontinentu. Nadhled nad "malým" lidským osudem. Objímají se a mně v ten moment zahltí sžíravá bolavá lítost nad tím, že v mojí realitě nic takovýho neexistuje, už ne. Ale té odchlipující se myšlence na svůj maličký implodující kousek nedám víc než pár vteřin. "Send him love & light and let it go." Protože teď, právě teď letím na divnej vandr sama se sebou. Tuhle cestu jsem dala sama sobě si. Teď je jedno, jaký ostatní seznamy úkolů jsem nechala tam dole na pevnině. Co všecko ještě musím a co jsem zatím nevyřešila. Teď zrovna můžu. Bejt. Dělat tohle. Vidět tohle. Jsem ve světě, kde je mír. Mám možnost letět ven, vidět tenhle kousek z okýnka, bydlet v cizí zemi u úplně cizí paní s psama a kočkama a chvilku dělat to, co budu chtít. Nic mi nebrání, prostě můžu. A jsem za to strašně moc vděčná. Španělé po levici mírumilovně spí, zatímco čeští turisté na druhé straně se chichotají, povídají, svlékají se a všem kolem něco nabízejí (brambůrky, knihu, zapnout pás, evropské volby). Netuším, čím to je, ale stejně jako ve vlaku, i v letadle z nějakého důvodu musí lidé ihned po startu začít JÍST VĚCI.

"Vítáme vás na palubě letu OK4696, je devatenáct třicet tři a právě jsme nad městem Stuttgart v německém vzdušném prostoru. Za krátký moment se pod námi objeví francouzské hranice a města Ženeva a Lyon, přeletíme Pyreneje a čeká nás Španělsko. Nacházíme se ve výšce 37 000 stop nad zemí!" Ježišmarjá, to je 11 300 metrů. Jedenáct. Tisíc. Nad mořem.

(text cca z ledna 2020)


/Tady sem usnula a už jsem pak nikdy nepokračovala. What a parallel to my life. Snad jednou. Mám toho ještě půl deníčku./

82 zobrazení1 komentář

© 2019 by rionka -- rionka@gmail.com

  • rionka on instagram
  • rionka on fcb
  • rionka on twitter
  • rionka on youtube
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now