pátek až neděle 8.-10.5.
ahoj. jsem putující chromajzl s klackem. lezu po skalách, zírám do ohýnku, koupu si znavené nohy v potoce. ráno mě přivítala vůně pryskyřice, kafe v džezvě a ptačí zpěv. miluju každej kousek tohohle lesního bytí. a strašně mě těší, že to ještě pořád dokážu.
hledám místa v kouzelným údolí divoké řeky, o kterých psal kluk s pejskem svý životní příběhy. byla to celá série proměn, která se postupně udála v jeho mysli poté, co se ztratil v těch lesích a našel sebe sám. myslím, že vím, jak je to možný. náhody neexistují.
jsem strašně ráda, že tam ta místa stále jsou. vždycky se pro něco nadchnu a chcu v tom žít a dýchat. dokud mi to nedá po hubě. i potom. tyhle kousky, co jsem vypátrala sama, postupným urputným škobrtáním v bahně a kamení, mě těší nejvíc. i když to znamená, že jako #dementsnohou kulhám stezičkama s klackem, sjíždím stráně po prdeli a ozývám se jednou za sedmnáct hodin (lol). ta zákoutí a momenty za to stojí. a noha chodí. umyla jsem si ju v oslavce, takže už neumřu. je mi v hloubi sebe sama strašně dobře a jsem vděčná.
po návratu jsem snědla kýbl palačinek a pak asi dvanáct hodin spala. cítím se znovuzrozeně.
pondělíček 11.5.
procházím se věcma, co jsem o víkendu napsala do papírovýho deníčku v průběhu toulání po Oslavce. moje hlava je pořád ještě někde v lesích. na jednu stranu nechápu, jak jsem vlastně mohla přestat psát, protože mi to strašně chybělo. na druhou stranu je mi to jasné. ztratila jsem schopnost mluvit v primárním jazyce. rozbil se mi svět i s hlavou a vysypal se mi pod nohy. musím si ho napsat znova. to nejni hned. coding is hard.
vytvořila jsem dvě kresby pro takovou super holku, kterou mám už asi dvacet let rád. náladová message z hloubky. tyrkys, fialová a kávová. černý a bílý tečky, pero, gel pen, krucánky a vlásky. těším se, až to dokončím. čeká mě ještě ladění tiskového pdf, to bude extrémní úkol... studuji, jak se to vlastně dělá, další obor, co se učím metodou omylu a omylu! btw fleky od kávy jsou ten nejlepší náhodnej grafickej prvek. oceněno dokonce i osobou, co není píč kávy!
večer jsem cosi hledala a místo toho jsem našla přívěšek s flashkou, kterej jsem dostala k narozeninám před deseti roky od jednoho milýho nerd chlapce. hodně jsme si povídali o knížkách, písničkách, lidech a vesmíru. už tu s náma není. potkala ho nemoc, co neměla řešení. pocit nepopsatelný. zapálila jsem Pavlovi svíčku.
úterý 12.5.
ještě pořád máme homo office, nejspíš se v práci uvidíme až 25. května. testujeme s kolegou rozličná zákoutí vzdáleného sdílení zvuku a obrazu. každej den nová sranda. po práci mířím ke K.u.A. pohlídat dítko. minulý týden jsem je neplánovaně vytáhla na psí louku zelenou, kde šplhaly po kladině a oblízl je pejsek; musím jim ten šok vynahradit! slečna dceř má hyperaktivní den, takže nás obě nesmírně utahá a ještě si z toho utahuje. miluju je obě.
cestu domů beru přes kešku na hvězdárně a při západu slunce sestupuju stezičkama kolem secesních vilek přes žabiny až do krpole. pociťuju určitej vděk nad tím, co mi vlastně "přinesla korona": jelikož posledních pár měsíců skoro všude chodím pěšky, čumákuju po brněnských uličkách a neustále nacházím nové a nové věci, co chci nakreslit. krásné zarostlé chajdy opentlené vrbami, oprýskané zdi industriálních nároží a odlesky v křivolakých oknech. z toho by sis úplně urval svůj urbexovej pindík.
miluju tvorbu týpka jménem alex hillkurtz, dělá tzv. urban sketching, což je kreslení ulic a domečků. dělá to nádherně a krom toho je fajn člověk. sleduju asi už jen umělce, návrháře, hudebníky, fotografy a tvůrce. lidi, co se snaží růst, překonávat, rozvíjet a měnit svý temný kousky v něco krásnýho. protože než budu měnit svět, tak musim změnit sebe a cítit se dobře.
středa 13.5.
prší. divný den. hlava v pejru. zápasíme s technologiemi a nostalgicky se pozastavujeme nad fotkama z dovolené z dob, kdy se ještě, haha, mohlo k moři. po práci zmoknu, nenajdu keš a vyrobím portable kořenky pro putovní chromajzly, co chodí ven jen se suchým kuskusem. jejich svět nyní bude lepší.
úspěšně jsem naskenovala dokončené kresby v hypervysokém rozlišení. v průběhu večera je upravuju a čistím na výslednou verzi k tisku, zatímco s rodinou skajpujeme v rámci pravidelné digitální sešlosti a diskutujeme, kdo co vařil. mám z toho radost.
k večeru skrzevá kapelu viva belgrado nacházím fantastickýho výtvarníka jménem rodrigo almanegra. kreslí neskutečné detailní temné ilustrace, který pak mění v merch pro kapely. týpek! stávám se instantně fanouškem.
čtvrťajz 14.5.
a tak zjišťuji, že jsem asi potratila kartičku pojišťovny. to je radosti, zrovna když ji dvakrát potřebuju. modrá obrazovka smrti mi dnes přináší zcela nové chybové hlášky nelogického charakteru. "critical process died". you don't say! naštěstí se ty věci rozhodly udeřit až po skončení nejdůležitějšího konferenčního hovoru a vše dobře dopadlo. :)
vařím a pouštím si hlasitej bordel. po přetrvávající několikatýdenní fázi viva belgrado (neřvi a ŘVI), střídající se občas s kerli (yes we can) a manon meurt (in these eyes), objevuji dnes NYOS, což se mi svým nepříčetným chaosem velice zamlouvá a připomíná mi to starý časy... doufám, že ta akce v kabinetu nakonec bude. našla jsem několik koncertů, který chcu vidět. konečně. zas.
nabíjím se postupně natolik, abych zvládla oběhnout pojišťovnu a několik dalších subjektů. jsem hyperaktivní. dělám. řešim. odepisuju všem. dokonce požádám o peníze. den zakončuje humoristický novozélandský cestopis kolegy postiženýho ultralight backpackingem. skvělý.
k večeru drobná procházka ku Svratce. nacházím pár krásnejch pohledů přes řeku. dvě kešky. obrázky od lidí. otisky toho, že mi občas někdo rozumí. věci, co jsem zapomněla. malý krásný náznaky, co jsem předtím neměla sílu vnímat, protože jsem byla příliš vyčerpaná. docházím k finálnímu rozhodnutí, že do toho lesa zas jedu. i když jsem napřed myslela, že ne. nebo že počkám. nebo že jindy. je to meditativní technika. pomáhá mi to dejchat. udržuje mě to naživu. nechcu o to přijít.
Tenemos muchos sueños
Quédate para vernos
Alcanzarlos todos junto a ti
