Statisíce písmenek zmizely v propadlišti času z webiků a deníků, co už nejsou. Semtam ale najdu ve webarchivu texty, který si chci schovat. Tohle je jeden z nich. Do FMZ jsem tenkrát poslala jen fotky, neschopná psát, emočně zahlcená jak nikdy. Adekvátní písmenka mi k nim zkondenzovala až později. Stojím si za nima pořád stejně. Maj tu prostě bejt. Kousek ze mě, jako ten náhrdelník tam dole. // Napsala rionka dne 9. září 2015 - 01:19.
Here we are Stuck by this river You and I Underneath a sky that's ever falling down, down, down. Ever falling down.
Krno, neděle 23/8: 20°C, feels like 18°C, gentle breeze. Tak přesně za týden prý, den po úplňku. Kvůli nedávnému update last.fm jsem strávila posledních 48 hodin na archive.org (pauzy na spánek, čůrání a potřebné epizody Star Trek: Voyager si domyslíte) proklikáváním starých blogpostů, seznamů nejlepších koncertů roku a jiných zálohováníhodných písmenek, který pravděpodobně pro provozovatele nebudou dostatečně web2.0 to be continued. Takže jsem zas zákonitě skončila na starejch blogískách lapačky s kočki. Rok 2010, 9, 8, 7, 6, 5 a tak. Přečetla jsem dnes strašně moc jejích textů na jeden zátah a pokračuju na tabletu v čajovně. Hrajou tady nějaký kántry.
Jak už trefně komentoval Kittchen, právě teď nejsou nikde k sehnání žádné tulipány - není totiž sezóna.
Už vím, že tulipány budou pravděpodobně bílý - nemám tušení, kde se v Praze shánějí tulipány, ale asi to bude jednodušší než nezabloudit (smích). Nejhorší je, jak se u těch textů směju a brečím, přičemž se cítím trochu hodně stejně. Což je zároveň nejlepší. A nejhorší. Chtěla bych jí přinést sošku kočky. Kdybych mohla, donesu jí moře a kopec, to by se jí líbilo. the things that will kill you are always the ones you love the most.
Krno, neděle 28/8: 30°C, feels like hell, dusno v autobuse by se dalo krájet, no breeze at all. Přemýšlím, v čem asi pojedu do Práglu, když je mi ve všem takový horko, a vychází mi z toho, že asi nahatá. Od poslední editace tohoto textu uběhl nabitý pracovní týden, pochopitelně plný překvapení a průšvihů, jak už to tak těsně před dovolenou bývá. Snažím se zase o sto věcí zároveň, upravit fotky, nabít baterky, na nic nezapomenout, zařídit toto a tamto - honem, dokud je po ruce "normální" internet. Mám od předvčerejška nově načerveněné vlasy, dodává mi to sílu. Nemám sice čas, sošku kočky ani peníze, ale na deset tulipánů a jedno kafe budu mít vždycky. Dneska ráno přišel zářijový Fullmoon s hezkou fotkou Jany uvnitř. Nedokážu si představit, jak to tam zvládají, jak se s tím vyrovnávají. Stačí mi pocity, které mám já - a to jsme se tzv. "viděly jednou". Lidi tam venku prý tvrdí, že truchlit se má jen po nějaký omezený čas, pak už je to příliš... pořád s tím nerušte, nemělo by se to tolik natahovat - lidé si stěžují!
Praha, sobota 29/8: 32°C, hot af. Odpoledne přijíždíme do Prahy, nejprve jdeme obhlédnout výstavu aut a veteránů s nezbytným teplým pivem a klobásou (radšej knihu). Podvečer nás uvítá slunečním žárem v ulicích: fotím vzdálené nádraží, vlaky a koleje, racky nad řekou a noční ulice na dlouhou expozici. Úplněk nám svítí na cestu na Chodov, kde máme spaní.
Praha, neděle 30/8, nevímkolik moc. Po ranním, resp. poledním kafi s darovanou buchtou míříme zpět do výhně - shánět květiny na večer. Jak už trefně komentoval Kittchen, právě teď nejsou nikde k sehnání žádné tulipány - není totiž sezóna. Hipsteři očividně vykoupili květinářství a odnesli je k Bajkazylu na náplavku. Přinesla jsem nakonec frézie, bílé a žluté a fialkové. U zdi je velká fotka Apačky a pod ní spousta květin, svíčky, kytice omotaná tlustým kabelem s jackem a papíroví jeřábi orizuru. Když jich složíme tisíc, splní se nám přání. Morava, úterý 8/9: 17°C. Jiný svět. Chčije. Je to už víc než týden, ale při procházení fotek z toho večera mám pořád pocit, jako bych tam stála a všechno znovu vnímala. Pomalu pohasínající západ slunce nad Vltavou, racci, kačenky a labutě. Světla svíček postavených vedle kytic, odrazy lodí a dlouhé rozmazané šmouhy pouličních lamp. I v devět hodin večer je stále osmadvacet stupňů, kamenné zdi emitují nachytané teplo dlouho do noci. Lukáš si nechává po celou dobu sluneční brýle a když dohraje poslední živou skladbu večera - cover Brianova Stuck By This River, ten večer už podruhé - odchází do rohu, usedá na klavír a uzavírá se do sebe. Potlesk ale přesto trvá víc než pět minut, nad náplavkou se zastavují hrozny lidí, pomalu se snáší tma.
DJ Jirka Imlauf z Houpacích koní pouští vzpomínkový fláky z vinylů a když se přijdeš zeptat, co to hraje, ukáže ti obal s názvem skladby. Riders of The Storm od The Doors a Bowieho Heroes. Velká část lidí, co si dali panáka, teď tančí, na pár devadesátkových cajdáků se připojím. Michael Jackson a The Clash, jde to samo. Lukáš nám u baru říká, že tulipány byly v tuhle roční dobu samozřejmě chyták. Někteří pro ně ale zajeli až do Holandska. Jiní přinesli tulipán umělý, tulipán dřevěný, růži nebo velikou makovici. Nebo pivo a panáka. Slečna za barem má ve vlasech vánoční světýlka. Realita se smršťuje. Po cestě z toitoiky (zen!) jsem si uvědomila, co potřebuju udělat. Je dvacet jedna padesát dva.
Když půjdeme rychle, stihneme předposlední metro. Rozmazaný fotky z vršku náplavky až na jedinou vyhodím, na delší expozice bohužel už není čas. Je to zvláštní pocit, jako bych dočetla kapitolu. Nejsme tady ale naposledy, slyšíš? Na krku už nemám nic, půlnoční vítr mě nezvykle hladí pod klíční kostí. Můj náhrdelník s křídlovláskou teď leží na orosené římse růžových dveří tam dole mezi dvěma papírovými jeřáby. Čím víc křídel, tím snazší bude cesta domů. https://www.fullmoonzine.cz/galerie/stuck-by-this-river-rozlouceni-s-apackou-30-8-2015-naplavka-praha
photos by rionka @ fmz
Event: 30.8.2015. Written by rionka 9.9.2015.