Jsem obrázkovej druh. Inspirace může přijít jakýmikoli kanály, mám obrovskou potřebu vnímat čichem, hmatem, chutí, sluchem i čtením. Nejsilněji ale reaguji na obrazy a taky se jimi nejčastěji vyjadřuji. Je zajímavé obrátit se ke svým kořenům, můžou trochu napovědět na marné otázky, kdo vlastně jsme. Nedávno jsem začala komunikovat s @jiproch a dávat dohromady potenciální odpovědi na jeho 10 otázek pro... (už to není překvapení a brzy se dozvíme víc :)). Je to ohromně zajímavé! Nikdy jsem nebyla v pozici toho, kdo odpovídá na interview, vždycky se lidí jen sama vyptávám na nesmysle. Člověka v opačné pozici náhle napadají věci, které ještě nikdy nahlas neřekl. Například odpověď na otázku, čím jsme chtěli "být" jako malí. (A proč nejsme?)
Když jsem byla malá, nejdřív jsem asi chtěla být víla. Pak popelář, členka posádky na vesmírné lodi... a taky psát knihy a samozřejmě je rovnou i ilustrovat. V dětství jsem četla jako drak. Každý týden jsem si nosila z knihovny deset nebo dvanáct knih a přečtené je za chvilku vracela. Nehorázně mě ovšem mrzelo, jak málo se v soudobé literatuře dalo najít inspirativních a nedejbože hlavních holčičích hrdinek. Všechny důležité stěžejní věci zažívali kluci, obvykle velmi typickým over-akčňáckým způsobem. Snila jsem o silné, vnímavé hrdince, která vyvádí ostatní postavy z temných hvozdů a učí je přežít, chápat, pozorovat, studovat, pomáhat i využívat magii a rozhodovat se tak, abychom se zachovali tzv. správně a pokud možno nikomu neublížili. Tyto představy mi později pomohly částečně modelovat postavy jako například Xena, Kathryn Janeway, Nancy Blackett, Gabra Kutinová, Eilonwy z Prydainu, Rinoa Heartilly (;)), Arwen Undómiel a další. S kamarádkou jsme tehdy vytvořily propracovaný svět plný (především, ale nejen) holčičích postav, které se rozhodly strávit léto u jezera na okraji velmi magického lesa. Humorné sociální interakce všedního dne, vyplývající z komunikace mezi rozdílnými povahami obyvatel, střídaly pokusy o dorozumívání se s bytostmi, které vycházely z lesů. Zpočátku to moc nefungovalo. Víly byly na značně vysoké kulturní a technologické úrovni, ale žily v uzavřeném hierarchickém společenství, vedeném neústupnou královnou, přesvědčenou, že lidstvo přináší neposkvrněné přírodě jen potíže (v mnoha ohledech měla samozřejmě pravdu). Po konfliktu na tábořišti se však tři lidské bytosti v afektu rozhodly utéct a zatoulaly se v čarovném lese. Došlo k prvnímu kontaktu. Dívky pomáhají vílám ve složité situaci, objevuje se vstřícnější komunikace a po čase se podaří ke spolupráci přemluvit i královnu, což vede k prudkému rozvoji lidského i vílího společenství bok po boku. Společně pak čelí záplavám, zlounům, podivným nemocem i magickým nevypočitatelnostem v divokém a divotvorném kraji. Anotace těchto sešitů byly před lety samozřejmě mnohem jednodušší, ale při psaní tohoto textu si uvědomuji, že tenhle moment mě nesmírně zajímá i v dnešní literatuře a filmu: první kontakt, opatrné poznávání, křehká příměří mezi rozdílnými druhy. Skvělými příklady jsou v tomto kontextu například již zmiňovaná Kathryn Janeway z Voyageru a její bezbřehá tolerance a snaha o neinvazivní poznání nového druhu, jakkoli "odpudivý" se hloupému našinci může zdát. Anebo krásná scéna z filmu Jak vycvičit draka, kde se hlavní hrdina snaží opatrně navázat kontakt s fascinujícím zvířetem. Víly byly v centru mé pozornosti po desetiletí. Měla jsem jména, mapy, katalog symboliky, barev a specifických vlastností. Série ale v nejlepším skončila. Nevím, jak se stalo, že jsem na ně na tak dlouho zapomněla. Připomněla mi je ovšem estonská divoženka Kerli se svou novou skladbou a taky záplava velmi vílích obrazů a fotek, která se na mě náhle začala sypat z různých internetů. Synchronicita? Nejsem realista, nejsem současník, nevyjadřuji se ke stavu světa ani politiky. Ale možná bych mohla častěji něco opravdu "vnitřního" psát. I když mám obavu, že by to pak asi někdo četl. Inu... internet mě stejně už schvátil a nenavrátí... tak co.
[26. 2. 2016]
Comments