hrozně mě baví jezdit vlakem.
někteří lidé během cesty musí nutně číst, psát nebo něco dělat, prý aby vyplnili prázdný čas. já chci zírat okýnkem ven a čichat k větru. miluju prázdný čas. dívat se, jak se krajina vlní, koleje křižují, slunko zapadá a hází stíny. je to naprosto neproduktivní a dokážu to dělat i několik hodin.
rutina a stres mi způsobují jednu věc. přestanu cítit emoce a všecko je ploché. celej leden a půl února jsem jen spala. pak najednou stojím na skále v mlze a koukám na srnky a je mi strašně dobře. nevím, jak to funguje. ještě teď, když usínám, se mi v hlavě míhají dlouhý lesní cesty.
někdy je úplně v pořádku bejt sám. mysl přežvejká problém a vypadne ti řešení. můžeš dlouze koukat do dálky a už nikomu nevysvětlovat svý přesvědčení. nikdo se nebude vyptávat, proč lezeš do kopce tak pomalu, na co si tohle kreslíš, proč proboha fotíš 54x stejnou kytku, jak můžeš nevědět, kterým směrem dál a proč máš s sebou zrovna dva sejry, dvanáct ponožek a čepici.
strach projde a zůstanu pouze já. a budu se sebou v pořádku.
(z deníčku, Oslavka, 8.3.2020)
Comentários