Nemám žádné peníze. #usefulphrases
Tengo un par de demonios
Revolotean siempre sobre mí
Sé que están al acecho
Saben que bajo la guardia junt
po poměření, co nám tahle doba dala anebo vzala, jsme v podstatě na nule. měřím-li tedy optimistickým metrem. ten druhej jsem zahodila.
začala jsem se po fázi spaní a prázdnýho zírání do zdi opět učit španělsky. yay. mám na to super appku, jmenuje se Memrise. jsou tam různé užitečné fráze pro každou příležitost, jako "why are you covered in blood?" a "I steal toilet paper from work". existuje totiž stále varianta, že třeba někdy (až jednou) potkám nějakou náhodnou španělskou kapelu a mohlo by být cute umět je pozdravit. nesmím zapomenout vynechat "fucking fuck".
primární linguistickou hrůzu v oblasti nového jazyka jsem si již odbyla takhle po ránu loni v distriktu Churriana, nejjihozápadnější části Málagy, když jsem se v místním obchůdku Mercadona odhodlala zamítnout nabídku igelitové tašky k nákupu, co vám automaticky cpou. how dare I. na můj zoufalý výraz "hablas ingles? por favor?" zhusta nereagují, ač se anglicky často domluví. rádi prodávají turistům věci. jinak jsou strašně milí a přátelští, jen prostě mañana. alespoň jsem měla další igelitku na sbírání mušlí a kamení, žeano. takhle srandovně jsem se naposled opotila při zkouškách na vyšší odborné voleškole.
(also, teď na mapě zjišťuju, že kousek za supermarketem, parkem a kruháčem se nachází ulice s názvem Calle Buenavista. kruh se uzavřel. :)
esta mierda no se puede salvar
tadle sračka se už nedá zachránit. tento text vznikl v průběhu posledních několika tejdnů, zatímco poslouchám výše uvedenou desku. šest týdnů v karanténě a další, už nevím, osm? devět? nepočítám. zpočátku mě zavalil hutnej blob negativního pekla, kterej se až teď v posledních týdnech začíná rozptylovat. je na palicu nemoct si s nikým pohovořit, i když samozřejmě máme skajpy a telefony a oboje používáme se zaměstnavatelem i s rodinou. prostě nechceš otravovat. nic se přece neděje. každej má svejch starostí... etc etc. nebyla jsem připravena na fakt, že osamělost JE. la soledad es.
normálně jsem na to extrémně necitlivá, takže když se cítím divně, jen to víc zaplácnu prací a občas nějakými sociálními kontakty s kamarády, což nyní zcela odpadlo. žiju v bytě sama. jsem tu jen já a moje hlava. myslím často na kamarádku osamělou matku. netuším, jak to zvládá, ale nechci ji ohrozit.
dudo más, bebo más, sudo más
víc pochybuju, víc piju, je mi to fuk. po staletí jsem byla venku na pivě. zemřela mi kryska a týden po ní druhá. babička je v nemocnici. bylo mi strašně nedobře a notně jsem se vožral. na chvilku to byla sranda. oblízal mě pejsek.
poslední rok jsem téměř vůbec nic nepila. prostě se to nějak stalo vlivem souvislostí a geografickejch posunů. teď hodně chodím po městě pěšky v hodinách, kdy kolem nejsou lidi. třeba půl třetí ráno, protože debilně nemohu spát, anxious af. hledám kešky a fotím. překládám popisky na wikipedii. opravuju a doplňuju. dělám všechno hlavně tak, aby mě nikdo neviděl. rvu si metal do hlavy. po roce neposlouchání ničeho. překvapuje mě, jak jsou v Brně věci blízko. občas vůbec nevím, proč jsem, jakej to má význam, tohle celý. půl života je za mnou. a kdo jsem? nemám tucha.
vlivem koronakrize se zajímavě vyprofilovalo, které lidi doopravdy zajímá, jak ti je. jsou to jednotky. vysokofunkční cynismus mi tvrdí, že přece nemůžu bejt tou hodnotou překvapená, ahaha! upřímná snaha bejt lepším člověkem na mě ale řve, že takhle ten odstavec skončit fakt nechcu. buďme sakra aspoň trochu lepší než včera.
creo que esta noche no vamos a acabar bien
tahle noc nedopadne dobře. můj vnitřní pesimista má velmi rád děsuplný předpovědi. nejhorší jsou konflikty s jinými lidmi. nejlepší je to v noci o samotě u ohýnku. protože se z toho po nějaké době vykecám a problém si v hlavě uzavřu. ale emocionální průšvihy, do kterých mě jiní lidé stahujou, mě vždy zaskočí. naivně předpokládám, že lidé mi blízcí vnímají věci stejně jako já, cítí jakési hodnoty, přemýšlejí nad dopady svých rozhodnutí etc. but they never do. takže jsem tak trochu začala některý lidi úmyslně dávat ze svýho života pryč.
stokrát zopakovaný stane se pravdou. a tak, z neznámého důvodu, se pak zdá logické předpokládat, že tzv. nedokážu věci. nedokážu vyšplhat na skálu. nedokážu vyřešit problém prakticky, bo su jen hlúpý snílek. nedokážu najít místo, který hledám. nezvládnu trefit a ztratím se - to je můj ultimátní killer, že se prostě nedokážu zorientovat, protože vždycky bloudím světem jak vocas a v hlavě mi řve, že jsem "přece navěky blbá a měla bych zalézt do rohu a už nikdy nic nezkusit". MIERDA, taková blbost. deprese má super zkratky. ony zní v tom stresu tak uvěřitelně! ale já se nedám. mě nezabijou.
a tak lezu a šplhám a hledám a zkouším a lomcuju. chvilku se vztekám! samozřejmě, neb jsem zdědila krom hyperaktivní hlavy i cholerickej gen. a pak to zkouším ještě a ještě a pak to obvykle nějak vyjde. toulám se po lidmi a bohy zapomenutém kousku kamene a přesvědčuju sama sebe, postupně, metodicky, že to bude v pořádku. že dokážu bejt. zůstat. stát se. vyrovnat se s diskomfortem. že se na sebe můžu spolehnout. že fakt, že budu i nadále celý život se svou hlavou, není jen děsivá beznaděj. myšlenky plynou. píšu si, co se mi zdá důležitý. přemýšlím, jaký životní hodnoty si chci zachovat a co rozhodně zahodit. hledám věci, co mi přináší vnitřní klid a dobrej pocit. vodní plochy, řeky a lesy. ptačí zpěv a oheň a dobré jídlo. kašlu na společnost a její frenetický krysí běhy. bude dobře.
viva Andalucía. modré moře Alboránské, zase se uvidíme. tak slibuji.
al futuro que le jodan, yo qué coño sé.
fuck the future, what the hell do I know.
(11.5.2020)
