• rionka

.kdoví, jestli ještě někdo čte ty texty dneska!



Máme duben 2020. Svět řve, vymknut z kloubů.

Ve snaze přijít na to, jak - již roky marně - najít vnitřní klid pro svou jebnutou hyperaktivní hlavu, si už zas píšu do papírovýho deníčku a do instagramových fotek malé příběhy - a konečně mi to jde i v tom nativním jazyce. Některé z těch příběhů jsou dokonce až příliš dlouhé na to, aby se vešly do krátkometrážního dyzajnu sociálních médií pro attention span akvarijní rybky, takže instáčový formuláře na mě pak brečí, ať si tu filosofii laskavě zkrátím. Nikdo nic nečte, mládež je zkažená, covid naslouchá. Poď mi hop!




Psala jsem od roku 10 na blogspot a od roku 13 na vlastní vymazlený drupalový weby. V letech mezitím pro všeliká fotografická a hudební média. Vždycky jsem chtěla existovat nezávisle na ostatních internetových provozovatelích, ale dnes už mohu zaujatě říct, že na to kapacitně nemám. Spam, technické problémy, finanční potíže, ruce pryč. Nechcu. Vlivem mnoha životních reziduí můj osobní blog odumřel. Nebo je ta éra už za námi? Kdo ví... (vložte patos).


Chybí mi psaní. Tak jsem si z prdele pustila tenhle WIX a směju se tomu.



Před několika lety jsem vlivem řady prudce nakumulovaných událostí a zdravotních komplikací myslela, že umřu. V jediném týdnu řešila stěhování, novou práci a osobní problém - a totálně jsem se odpojila od obrovského množství lidí. Vedlo to bohužel k tomu, že jsem přestala psát, publikovat a chodit na koncerty. Moje schopnost vyjádřit emoce šla úplně do kopru. Dlouhou dobu jsem byla schopna psát jen minimalistické poznámky v angličtině, nejen ven, ale i pro sebe. Většinu pocitů vůbec nebylo možné uchopit ani pochopit.


Když teď v klidnějším režimu domácí "karantény" poslouchám konečně po letech různé starší desky, chce se mi částečně skákat a částečně plakat, protože to tam pořád je. Trampská místa a staré filmy. Všechno to dává smysl, jen to leželo a čekalo, až se vrátím. Čtu si své staré reporty z koncertů, na kterejch jsem si připadala tolik naživu, přemýšlím o úžasných lidech, které jsem poznala, o šílených věcech, které mi život poslal až pod nos, aby mnou drtivě prošly a zanechaly ve mně obrázky. O místech, co už neexistují a žádnej internet si je nepamatuje, protože se za pět let nesmírně transformoval. O lidech, co už nejsou, ale nikdy na ně nezapomenu a o těch, co se životem proměnili tak, že už jsou myšlenkově vzdálení natolik, že se už nepotkáme. Je to i mnou.


A tak, jako kdysi na střeše staré zkušebny i přes nepříznivé podmínky zakořenily malinké stromy, stejně tak ve mně zakořeňují postupně hodnoty, které považuji za životně podstatné. Jsou to věci jako lidskost, umění, tolerance, historie, pomoc, zranitelnost, nostalgie, oheň, růst, sebepoznání, touha se nevzdat. A právě proto cítím, že už můžu říkat, co chci říkat a zanechávat za sebou to, co chci, aby zůstalo zapamatováno.


A až to půjde, budu zase chodit na PÍSNIČKY.


(20.4.2020)

27 zobrazení

© 2019 by rionka -- rionka@gmail.com

  • rionka on instagram
  • rionka on fcb
  • rionka on twitter
  • rionka on youtube
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now